Pokud jste se někdy učili rusky, určitě vás potěšila slova jako chléb, máma, voda (хлеб, мама, вода) a mnoho dalších, která zní v podstatě stejně jako v češtině. Nebo hodně podobně. Každý Čech coby student ruštiny občas zkusí vystřelit české slovo, které prostě rusky zkomolí a hodí do něj přízvuk a světe div se – ono to dost často funguje!
Je to tak i naopak. Rusky mluvící také zkoušejí při studiu češtiny říct některá slova „podle svého citu“. Nutno dodat, že mají oproti nám výhodu. Mají totiž zkušenosti s jazykem pravoslavné církve, která dodnes používá tzv. církevní slovanštinu (liturgický jazyk vycházející ze staroslověnštiny). Prakticky to znamená, že Rusové, Ukrajinci, Srbové a další pravoslavní věřící ve svých kostelech i v dnešní době slýchávají dávné dědictví Cyrila a Metoděje. Osobně bych ale řekla, že to pro rusky mluvící znamená spíš rozšíření základny toho, čemu jsou v češtině schopni pasivně rozumět. Aktivně dokážou (stejně jako my) jen velmi těžko odhadnout, které slovo bude pro Čechy srozumitelné, a se kterým v lepším případě narazí na totální nepochopení, v horším případě způsobí velké nedorozumění nebo trapas.
1. Lexikum
První oblast, kde se můžete jako lektor češtiny spálit, je tedy podobné lexikum. Jde o tzv. zrádné přátele, někdy označované také jako falešní přátelé. A spálíte se na místech naprosto nečekaných. Například když v hodině vytáhnete diskusi o kladech a záporech…
Ruské ucho totiž ve slově „klad“ neomylně vycítí svou mateřštinu, tedy „poklad“ (клад). A při slově „zápor“ se mu stejným vlivem vybaví WC či bolení břicha, protože v ruštině „zapor“ (запор) označuje „zácpu“. Obecná poučka pro nás, kdo se snažíme učit češtinu bez zprostředkovacího jazyka, zní: Využívejme co nejvíc cizích, mezinárodních slov. Místo „klad a zápor“ používám ve svých lekcích „plusy a mínusy“. Místo „záchod“ je pro začátečníky lepší „toaleta“. Ano, vím, že čeština má krásná česká slova, a mám je velmi ráda, ale v začátcích se to snažím svým studentům maximálně zjednodušit a ulehčit.
TIP: Já jako lektorka se musím svým vyjadřováním přizpůsobit možnostem studenta. Pokud začíná, musím se dostat na úroveň A1 (základ základů), aby student zažil úspěch a byl motivovaný jít dál.
Asi bych měla zdůraznit, že na všechno se vždy nepřipravíte. Smiřme se s tím, že některá slova nahradit nelze. Takže jako lektoři češtiny musíme nastražit svoje senzory na studentské reakce a ihned vysvětlovat, případně vybízet, ať se ptají studenti. Například při slově „pozor“ se napoprvé ošije každý, jehož mateřštinou je ruština. Neslyší totiž žádné upozornění na nebezpečí, ale velmi silně cítí „ostudu, pohanu a hanbu“ (позор) a logicky vůbec netuší, čím si to zasloužil.
2. Výslovnost
O ruské výslovnosti panuje mnoho mýtů. Stejně jako o té naší české. Rusky mluvícím je překvapivě jednoduché vysvětlit výslovnost Ř. Stačí napovědět, jak se přepisuje do ruštiny – rž nebo rš (рж – рш). Bez problémů pak vysloví většinu slov.
Nečekané problémy pro mnoho lektorů (studentů) nastávají u číslovek. První tři jdou dobře, nehledě na „ř“ ve slově „tři“. Ale čtyři bývá oříšek. Zejména kvůli počátečnímu „čt“. Tady pak stačí, aby lektor napověděl hovorovou výslovnost „štyry“ a rusky mluvící jazyk i mozek zaplesá.
Zvláštní pozor ve výslovnosti je potřeba dát na číslovky 11-19. Jazyk rusky mluvícího studenta má tendenci na konec našich číslovek umístit (kvůli podobnosti s ruštinou) redukovaný vokál – jakési „šva“. Jenže české ucho potom neslyší [devatenác], nýbrž [devatenácet] a rázem jsme všichni vedle, jak ta jedle.
U těchto číslovek svým studentům radím, aby výslovnost koncového „t“ raději usekli. Nemají pak tendenci koncovku rozšířit tak, jak to dělají v rodném jazyce.
3. Gramatický jazykový mýtus aneb náš jazyk je nejtěžší
Češi i Rusové si pěstují stejný jazykový mýtus. Rusové se o ruštině (podobně jako my o češtině) domnívají, že jde o nejtěžší jazyk na světě. Osobně bych řekla, že nelze určit, který slovanský jazyk je těžší. A uzavřela bych to tím, že každý jazyk má svá specifika a že jsou příbuzné. Ostatně. V rodině nás taky nenapadne svoje dvě tetičky kvantitativně měřit, hodnotit jejich parametry a už vůbec ne komentovat… a pokud ano, stejně nám to prakticky nic nepřinese.
Jak je to tedy s českou a ruskou gramatikou? Podobně jako s předchozími body. Česká a ruská gramatika jsou si v lecčem podobné a ušetří to spoustu vysvětlování, ovšem obsahují zákeřné odlišnosti, které studenty dovádí k nepříčetnosti. Nebo nedorozumění.
Jednou z takových věcí je česká předložka „o“ ve spojení s akuzativem (4. pád, „koho/co“). Ruský mozek vnímá prepozici „o“ jako výhradní partnerku lokálu (6. pád „o kom/čem). A sveřepě odmítá tvary akuzativu. Tady pomáhá jedině trénink a nahromadit studentovi příklady, aby aktivně musel použít adjektiva i substantiva. O koho se staráš? O co se zajímáš? O koho se bojíš?
Podobně pracuji u pokročilejších studentů ruštiny i češtiny s předložkou „po“ (по). V ruštině je potřeba ji spojit s dativem (3. pád, komu/čemu), v češtině s lokálem. Všem mým studentům většinou prospívají drilové věty typu – chodím po velkých krásných městech, ulicích… (ruský mozek tam chce chybně dát „po velkým krásným městam, ulicam“) atd.
TIP: „Nachodím“ toho na lekcích se studenty tolik, aby si příště správnou vazbu vybavili automaticky a aby tak zmizel jejich blok, který si do této velmi podobné konstrukce nesou ze svojí mateřštiny.
4. Jsou rusky mluvící nezdvořáci, co neumí vykat?
Gramatickou záležitostí je u mluvčích ruštiny i občasný přechod do tykání v češtině. Není to tím, že by se Rusové neuměli chovat, nebo se ve svých výkladech tak rozvášnili, že zapomenou i na slušné vychování. V ruštině existuje gramatická konstrukce, která odpovídá našemu „To takhle jdete a vidíte…“, neosobně vyjádřeno „To si tak člověk jde a najednou vidí…“ Právě tyhle případy ruština řeší jako: „Jdeš a vidíš“ (Идёшь по улице…). Nevím o žádné učebnici češtiny pro cizince, která by na toto úskalí upozorňovala, a přitom slýchávám tuhle ruskou konstrukci velmi často. Nezbývá, než na ni upozorňovat.
5. Kulturní zvyklosti a společenská očekávání
Vypadáme stejně, mluvíme skoro stejně, takže jsme stejní. Chyba.
Ne tak docela. A zase to nejde všude předem odhadnout. Zatímco některé naše zvyklosti (jako třeba používání domácí obuvi a přezouvání v předsíni) není třeba rusky mluvícím studentům vysvětlovat, jiné české zvyklosti může ruské ucho vnímat až jako nezdvořilé a nevychované (k nim patří například hlasité smrkání před jinými lidmi).
- Oslovení
V ruštině fungují tři jména. Jméno (např. Fjodor), jméno po otci (např. Michajlovič) a příjmení (např. Dostojevskij). Pokud potřebuju v ruštině oslovit někoho, komu vykám, použiju jméno a jméno po otci. Ano, čtete dobře, příjmení zůstane naprosto nevyužité, takže například ruského velikána oslovovali svého času “Fjodor Michajlovič” (v tom smyslu, kdy my řekneme “pane Dostojevský”). Ano, i v ruštině se dá vytvořit a existuje model „pan(í) + příjmení“, ale mě osobně tak oslovovali lidé výhradně a jen při velmi oficiálních jednáních, zpravidla jde o podnikatelské a anglojazyčné prostředí).
Uvědomili jste si někdy, jak komplikovaný je český systém oslovování? Používáme tituly (pane doktore, paní učitelko, pane inženýre) a používáme příjmení, která navíc skloňujeme (pane Nováku, pane Rytíři…). Není divu, že deprivované ruské srdce hledá něco bližšího a často je mu bližší oslovení typu „paní Evo, pane Martine“ apod. Je dobré zařadit do lekcí pro rusky mluvící studenty speciální trénink na oslovování a zdravení.
- Pozdravy
Věděli jste, že „dobrý den“ (добрый день, здравствуйте) se v ruštině dá použít i při tykání? Studenti v češtině často dojdou do velmi pokročilé úrovně, ale pletou tykání a vykání při zdravení. Jedna studentka na velmi pokročilé úrovni nechápala, proč se urazili čeští příbuzní jejího zetě, když jim řekla „na shledanou“ – až ode mě pochopila, že „na shledanou“ je opravdu vyhrazené jen pro ty, s kým držím formální odstup a vykáme si.
Další věc je, že my jsme zvyklí zdravit téměř všude. Rusky mluvící téměř nikde. I na toto je dobré upozornit, protože Češi mají tendenci vnímat nezdravení jako nevychovanost nebo neúctu. Přitom jde pouze o (ne)zvyk.
- Podání ruky
Tenhle „fígl“ znám už mnoho let. A přesto mě pokaždé při představování s rusky mluvícími „dostane“. Představte si, že se představujete, znáte pár lidí ze skupiny, ostatní jsou cizí. Všichni neznámí si podají ruce a řeknou si jméno. Ale vám ruku nepodají, jen řeknou jméno (možná), možná trochu kývnou hlavou. Trapas? Ne, normální situace, kdy se seznamuje skupinka, v níž jsou rusky mluvící muži a vy jste jediná žena. Podání ruky je v ruském prostředí vyhrazeno mužům. Podle kontextu situace může dojít se ženou na naznačení polibku na tvář (spíše při seznamování s opravdu blízkými přáteli či v rodině), ale zpravidla žena prostě jen pokývne hlavou, případně mimikou naznačuje, že vnímá vaše jméno.
Já osobně jsem si na tuto zvláštnost zvykla, ale nesmířila jsem se s ní. A tak to dělám po svém, i když vím, že to je pro ruské ženy i muže neobvyklé. Podávám jim s naprostou samozřejmostí svou ruku jako první a nečekám, že to někdo udělá za mě. Někdy musím na reakci malinko počkat, ale ještě se nastalo, že by moje podaná ruka nebyla stisknuta.
